Rychlost bez trasy je jen rychlost.
Rychlost bez trasy není pokrok.
Fyzici v angličtině rozlišují mezi speed a velocity. Speed je skalární rychlost, kolik kilometrů za hodinu. Velocity je něco víc, vektorová rychlost, rychlost i směr (z vlastních důvodů budu v tomto textu používat slovo "trasa"). My máme na obě jen jedno slovo a možná právě tady, v jazyce i v myšlení, děláme první chybu.
Znáte ten pocit na konci roku? Tým pracoval naplno, porady, projekty, reporty, iniciativy. Kalendáře plné, lidé vytížení, budgety utracené. A přesto, když se podíváte na výsledky, něco nesedí. Firma se pohybovala rychle, ale po roce stojí skoro na stejném místě. Kolikrát se za ten rok někdo zastavil a zeptal: kam vlastně jdeme?
Problémem není tempo, ale to, že zaměňujeme aktivitu za progres.
Vytíženost je viditelná, dá se měřit, reportovat, pochválit na poradě. Trasa je nepohodlná, protože vyžaduje rozhodnutí. To rozhodnutí znamená, že něco jiného neděláme. Tak raději děláme všechno rychle a tváříme se, že to stačí.
Zastavení se v kultuře vytíženosti tváří jako slabost.
Manažer, který přemýšlí, vypadá méně produktivně než manažer, který běží. Lídr, který řekne "potřebuju si to promyslet", působí méně sebejistě než ten, kdo hned rozhoduje.
Jenže právě tohle zastavení, ten nepříjemný moment reflexe, je rozdíl mezi rychlostí a pohybem se smyslem. Mezi speed a velocity.
Bez něj jen rychle, neefektivně a mimo trasu pálíme energii lidí, čas a peníze. Proto kladu firmám, se kterými pracuji, jednu otázku dřív, než se cokoli nastartuje:
"Víme, kam jdeme, nebo jen jdeme?"
Není to otázka o vizi na stěně v zasedačce, ale o každodenních rozhodnutích. O tom, co zařadíme do plánu a co vědomě vynecháme. I o tom, jestli se pohybujeme, nebo se jen točíme.
Rychlost je levná, hodnotné je směřování. Firmy, které to pochopí, nepotřebují běžet rychleji. Potřebují vědět, kam běží.
